 Schyluje se k bitve.jpg)
Bytelné městské hradby s ostražitými obránci a obávaná pevnost Špilberk na strmém návrší nad městem, jedna z nejpevnějších v habsburské monarchii. Tak vypadalo Brno roku 1805, v časech bitvy tří císařů. Zdálo se, že to muselo být ideální místo pro obranu před nepřítelem. Přesto město otevřelo Napoleonovi své brány bez boje, což překvapilo i samotného francouzského císaře.
Ke střetnutí mocností se schylovalo už od jara 1805, nikoho ale tehdy nenapadlo, že se válečná vřava dostane až na Moravu. Obrovská francouzská armáda se totiž rozkládala u břehů Lamanšského průlivu a byla připravena na invazi do Anglie. Angličanům se však v té době povedla promyšlená diplomatická akce, když uzavřeli spojenectví – třetí protifrancouzskou koalici - s Ruskem a Rakouskem. Do válečných operací nenasadili Angličané vojáky, ale peníze, kterými svým spojencům platili.
O pohybu rusko-rakouských vojsk na západ se Napoleon dozvěděl v polovině srpna 1805. Místo do Anglie proto poručil svým vojákům pochodovat směrem do vnitrozemí, vstříc nepříteli. A tak začala válka třetí koalice.
Tažení přes Rakousko až na jižní Moravu
Francouzská armáda vyrazila rychlým pochodem na východ. Poprvé překročila Rýn a zamířila do střední Evropy. Za 8 týdnů urazila 1000 kilometrů. Stejná cesta by vám i dnes zabrala minimálně třináct hodin za volantem auta. Francouzští vojáci zvládali přesuny 25 – 30 km denně, což byla na tu dobu neobvyklá rychlost. Po cestě navíc sváděli boje s protivníkem. U Ulmu porazili rakouského generála Macka s jeho třiceti tisíci muži a otevřeli si tak cestu na Vídeň.
Tu už kvapně opustil rakouský císař František I. a vydal ji tak nepříteli. Z Vídně pak Francouzi rychle postupovali k Brnu. Městu nebyl dopřán čas nutný k důkladné obraně, nicméně ta by po pádu Vídně a útěku císařského dvora ani nebyla možná. Informace se tenkrát šířily pomalu, navíc je zkreslovala šeptanda. Ke zprávám ze vzdálenějších krajů se lidé dostávali na základě různých útržkovitých zpráv a vlastních dohadů. Někteří Moravané proto s nadějí čekali na Francouze jako na osvoboditele, doufali například, že je osvobodí od povinných robot. S postupem vojsk a jejich drancováním lidé své názory upravovali. Osobní setkání pro ně pak většinou bylo hořkým zklamáním.
Před Francouzi prchá vrchnost i vojáci
Když přišla 17. listopadu do Brna informace o tom, že první francouzské jednotky vstoupily u Znojma na moravskou půdu, vypukla panika. Kdo z vrchnosti mohl, bral nohy na ramena. Císařská cesta z Brna do Olomouce se tak ocitla pod náporem podobným tomu, jaký dnes zažívají řidiči během největší dopravní špičky. „Toho času všechny vrchnosti ujížděly z Brna a z panství pryč. To se cesta netrhla a na žádných kancelářích žádného řízení nebylo, všecko stálo,“ popisuje v místní kronice Jan Čupík z Olešnice.
Za nepopsatelného zděšení Brňanů opustili město v pondělí 18. listopadu i vojáci špilberské posádky. Strach, úzkost i beznaděj. Nejen to prožívali všichni, kteří zůstali napospas. Měšťanům nezbývalo nic jiného, než si hradby strážit sami.
První Francouzi z roty jízdních myslivců maršála Murata spolu s dalšími jezdeckými útvary vjeli do města v úterý 19. listopadu. Vnikli do města Brněnskou bránou na konci dnešní Pekařské ulice a vřítili se dovnitř hradeb jako blesk. Za pár minut obsadili celé vnitřní město. Kromě ostrého dusotu kopyt ale nebylo ten den slyšet skoro nic. Pravidelný tep hlavního moravského města se zastavil. „Všechny kavárny a obchody byly uzavřeny. Město vypadalo jako po vymření. Jen sem tam bylo vidět francouzského vojáka,“ vzpomíná na 19. listopad 1805 v Brně mladý student teologie Horký.
Napoleonův slavný a zároveň obávaný příchod na Moravu
Na následující den ohlásili přítomní Francouzi slavnostní příjezd Napoleona do města. Francouzský císař oděný v šedém plášti s jednoduchým dvourohým kloboukem, kterým se vědomě odlišoval od všech svých maršálů a generálů, se zjevil odpoledne o jedné hodině. Podle dalších zápisků Františka Horkého ho doprovázeli samotní vládci pekel: „Obklopen byl mameluky, kteří vypadali jako ďábli. Měli nahé krky a šíje, tváře zcela zarostlé, celí opálení, kolem těla široký pás prošpikovaný dýkami a na šňůře jim visela krátká srpovitá šavle.“ Byla to elitní jednotka divokých arabských jezdců, mameluků, kteří tvořili císařovu ochranu.
Napoleonův příjezd přinesl obyčejným občanům řadu nepříjemností a ovládl je strach. Báli se, že je přímo zasáhne i válečný střet, ke kterému se schylovalo. Když začali Francouzi stavět opevnění kolem Židovské brány – v místech dnešního hlavního nádraží - špitalo se mezi Brňany o tom, že se město stane posledním bodem odporu francouzské armády. Napoleon měl ale s polohou bojiště jiné plány. Chtěl spojence vylákat do mírně zvlněného terénu mezi Brnem a Slavkovem. Počínaje 21. listopadem vyjížděl se svým doprovodem denně do těch míst a svým generálům bedlivě kladl na srdce: „Prohlédněte si důkladně tento terén. Bude to bojiště. Budete tu muset sehrát svoji úlohu.“ Do Brna se pak vždy vracel až za tmy. Už zdáli ho v každém okně vítaly dvě zapálené svíce, jejichž plamínky připomínaly hvězdy třpytící se na nočním nebi. Myslíte si snad, že byl Napoleon u Brňanů tak oblíbený? Ne, o lásce k francouzskému císaři se mluvit rozhodně nedá. Lidé to nedělali dobrovolně. Sám Napoleon jim totiž slavnostní iluminaci nařídil. Přesunem francouzské armády blíže k bojišti se město útrap spojených s válkou zdaleka nezbavilo.
