 Hrad Spilberk.jpg)
Ďábelský plán aneb Jak se Napoleona zbavit
Jen tak mimochodem, možná nechybělo mnoho a Francouzi pospíchali ze Špilberku do Paříže s hrozivou zprávou. To kdyby tehdy vyšel plán tovaryše Kristla z Bouzova, který v Brně pracoval u mistra kružidláře Mittermaiera. „Napoleon je proklatý chlap, který nám přinesl jen neštěstí a válku. Počkám si na něj s puškou a bude klid,“ svěřil se svému mistrovi. Tovaryš údajně plánoval, že Napoleona zastřelí ve chvíli, kdy pojede se svým průvodem Brněnskou branou právě na hrad Špilberk. Velkohubá prohlášení tovaryšovi sice nescházela, jak ale správně tušíte, kulka z jeho pušky nakonec nevyletěla. Možná to ani nemyslel vážně. Třebaže už držel pušku, možná se mu rozklepaly ruce. A nebo mu záměr rozmluvil mistr? Ať už to bylo jakkoliv, Napoleon žil ještě dalších šestnáct let a v roce 1809 si znovu našel cestu i do Brna. Stalo se tak po rakouských porážkách u Wagramu a Znojma. Na základě uzavřeného příměří obsadilo francouzské vojsko část jižní Moravy včetně Špilberku. Pro Brno a jeho obyvatele nebyla tato druhá okupace zdaleka tak zničující jako ta první, pro špilberskou pevnost však měla fatální důsledky. Když si ji Napoleon podruhé prohlédl, poručil zbořit hradby a zasypat hradní studnu. Nechtěl mít totiž pevný hrad v zádech. Od té doby Špilberk definitivně ztratil svůj bývalý vojenský význam. Roku 1820 přešel z rukou vojenské správy do správy civilní a sloužil jen jako pevnostní věznice. Od druhé poloviny 19. století využívali Špilberk opět vojáci. Jako kasárna objekt sloužil více než sto let. Od té doby trpěli vězni na Špilberku ještě dvakrát – tentokrát ti vojenští a zejména političtí. Poprvé se tak dělo za první světové války, podruhé, a mnohem výrazněji, v prvním roce nacistické okupace. Z mnoha zadržovaných českých vlastenců tam někteří nalezli i smrt.
Na Špilberku je leccos k vidění i dnes. V muzeu na vás čeká nejen sedm stálých expozic věnovaných historii města Brna, umění a architektuře, ale i široký výběr krátkodobých výstav. V letních měsících ožívá hradní nádvoří a další prostory různými kulturními vystoupeními, koncerty, divadelními představeními i historickými výjevy. Pro odvážné je třešničkou na dortu návštěva tajemných kasemat. Prohlídka tmavého bludiště chodeb je totiž i dnes silným zážitkem.
Hrdinská smrt generála Valhuberta
Další připomínkou bitvy tří císařů je náhrobní kámen nejvýše postaveného francouzského důstojníka, který v bitvě padl, generála Valhuberta. Naleznete jej v Tyršově sadě mezi Kounicovou a Botanickou ulicí. Tedy v poněkud „vzdálenějším podhradí“ na bývalém městském hřbitově nedaleko centra Brna.
S roztříštěnou nohou spadl i s koněm,
zasažen dělovou koulí pod Santonem.
Ač lékaři po tři dny dělali, co mohli,
generála už zpátky k životu nepřivedli.
I do těchto rýmů lze shrnout poslední dny muže jménem Jean-Marie Mellon Roger-Valhubert, známého jako generál Valhubert. U Slavkova bránil Francouzi obsazený kopec Santon před Bagrationovým sborem spojenců. Někde tam byl smrtelně poraněn. Zasáhla ho dělová koule a nebo střepina z granátu. Hrdinství ho ale neopustilo ani ve chvíli, kdy umíral. Když mu jeho vojáci chtěli pomoct, prý se na ně obořil s těmito slovy: „Vraťte se na svá místa, umřít mohu i tady. Není nutné, abychom kvůli jednomu muži ztratili šest dalších!“ Sténání a nářky byste od generála neuslyšeli. Ačkoliv musel trpět, pobočníkovi s klidem nadiktoval svou poslední vůli: „Jeďte za císařem. Řekněte mu, že budu do hodiny mrtev. Chtěl jsem dokázat víc... Odkazuji mu svou rodinu..“ I přes generálovy protesty ho vojáci převezli do lazaretu ve Šlapanicích a odtud do Brna. I navzdory důkladné péči Valhubert po třech dnech zemřel. Smuteční obřad se konal v kostele svatého Jakuba. Po mši vynesli vojáci jeho ostatky na dnes již neexistující městský hřbitov a při pohřbívání vypálili tři salvy. Přibližné místo generálova věčného odpočinku připomíná památník v Tyršově sadě.
