12 / Jiříkovické ohně

Plameny pro francouzského císaře

Večer před bitvou Napoleon kontroluje postavení svých jednotek. Najednou ve tmě klopýtne. Možná zakopl o pařez nebo o spícího vojáka. Pohotový voják z jeho průvodu zapaluje věchet slámy, aby císaři posvítil na cestu. Záhy se přidali další, kteří zvedají hořící slámu na svých zbraních. Provolávají svému císaři slávu. Zítřejší bitva totiž připadne přesně na den 1. výročí císařovy korunovace. Napoleon bude na tyto ovace často dojatě vzpomínat. Výjimečnost oné chvíle a nadšení vojáků se nedaly ani popsat. Sláma však hořela rychle a oheň si žádal další potravu. Na řadu přišly došky ze  střech jiříkovických domů a stodol. A to už předtím francouzští vojáci, kteří se potřebovali ohřát, ztopili takřka vše, co se dalo. Za oběť tak padla i okna a vykácené stromy. Ubozí vesničané ze svých úkrytů pouze smutně přihlíželi tomuto divadlu. Mezitím jsou již rozmnoženy a jednotlivým velitelům rozdány dispozice pro zítřejší bitvu. Proti spojeneckému středu a levému křídlu spojenecké armády se u Jiříkovic a Telnice rozvine sbor maršála Nicolase-Jeana de Dieu Soulta. Soult byl synem notáře a v armádě sloužil od svých šestnácti let. Jeho kariéra se začala slibně rozvíjet až po revoluci, když Napoleon rozpoznal jeho vojenský talent. V bitvě u Slavkova velel největšímu armádnímu sboru o třech pěších a jedné jezdecké divizi. Důvěru svého císaře rozhodně nezklamal.

Výhled jako na dlani

Dobrým pozorovacím místem je dnes silnice na severu obce, která vede od Tvarožné do Jiříkovic. Je z ní vidět údolí říčky Roketnice, kde byla kolem Žuráně soustředěna francouzská granátnická divize. Směrem na východ se pak nachází Staré vinohrady. Severně za návrším Žuráň v oblasti zvané Loučky se zase koncentrovala jezdecká záloha prince Murata. Murat byl synem hostinského a původně se měl stát duchovním. Místo toho se však nechal naverbovat do armády, kde jeho kariéra v královské lehké jízdě strmě stoupala. Postavení si definitivně zajistil sňatkem s Napoleonovou sestrou Karolinou. Byl to bravurní jezdec, člověk plný elánu, někdy se sklony k teatrálnosti, odvážný, možná až chvástavý. Byl si vědom svého výsadního postavení a oblékal se vždy velmi okázale. Měl však i nesporné zásluhy v organizaci a výcviku napoleonského jezdectva.

Bitevní plán francouzského císaře

Napoleonův plán byl velmi dobře promyšlený. Přenechal spojenecké armádě výhodné obranné pozice Prateckých výšin a Starých vinohradů. Kalkuloval s tím, že spojenci budou chtít zaútočit na francouzské pozice v údolí Zlatého potoka, a tudíž budou muset postavení na návrší stejně opustit a sestoupit k potoku, kde předpokládali hlavní francouzské síly. Levé francouzské křídlo se pak stočí jižně a z této pozice napadne nic netušící pravý bok spojenecké armády, kterou zatlačí směrem k 3. armádnímu sboru maršála Davouta. Ten mezitím přijde od Rajhradu a postaví se u Sokolnic jako hráz proti spojeneckým kolonám sestupujícím z Prateckého návrší.

Napoleon správně odhadl záměry soupeře a rozehrál bitvu téměř jako šachovou partii. Přesto jeho plán nevyšel na sto procent. Davoutův sbor dorazil na místo určení po dlouhém pochodu od Vídně vyčerpán a značně oslaben. Nebylo proto možné počítat s tím, že zamýšlený úder na levé křídlo spojenců dokáže unést. Přesto s vypětím sil svůj úkol splnil a nedovolil ruským a rakouským jednotkám prorazit, a tak zabránil tomu, aby vpadli Francouzům do týla. Zásadním pro další vývoj bitvy bylo rovněž rozhodnutí spojenců vést úder více z jihu, než Napoleon počítal, což vyžadovalo přeuspořádat postavení spojeneckých kolon. Tato „operace“ trvala déle, než bylo záhodno - pěší kolony si vzájemně překážely, navíc jim cestu zkřížila jezdecká kolona Jana I. z Lichtenštejna. Zpoždění způsobilo, že maršál Soult musel o Pratecký kopec tvrdě bojovat (původně počítal, že tou dobou tam nikdo ze spojenců už nebude a on jej obsadí bez boje) a zároveň měl Davout dost času posílit obranu na Zlatém potoce a zastavit postup spojenců mezi Telnicí a Sokolnicemi, kam chtěli spojenci podle plánu směřovat hlavní úder.

Podle rohlíku se Rohlenka nejmenuje

Na severní straně Jiříkovic stával u olomoucké silnice zájezdní hostinec s názvem Rohlenka. Jméno dostal podle své polohy „v rohu“ pole. Hostinec se totiž nachází ve výběžku jiříkovického katastru, kterému místní říkali „Rohel“. Rohlenka je v provozu dodnes. Na místě bývalého zájezdního hostince nyní najdete motorest. Při dostavbě nových objektů v polovině 90. let 20. století zde byl odhalen hromadný hrob, což napovídá, že v roce 1805 zde byl i polní lazaret.

V nedalekých Ponětovicích (jihozápadně od Jiříkovic) bylo zřízeno provizorní obvaziště. Mezi místními se traduje historka, že cesta do vojenského lazaretu ve Šlapanicích byla doruda zbarvena krví raněných vojáků. Pokud Ponětovice navštívíte v letním období, můžete se zastavit v malebném údolí mezi Jiříkovicemi a Ponětovicemi u Ponětovského rybníka.